Zasmějte se s námi: VYHODNOCENÍ SOUTĚŽE Jak zatočit se slimáky

Blahopřejeme všem třem výherkyním a posíláme jim slíbenou knihu Sarah Fordové.

Můj přítel slimák

Nejsem žádná velká zahradnice, a tak debaty rozezlených sousedů na téma slimáci jsem brala s rezervou. Až do doby, kdy jsem nasázela sazenice okurek, salátu, vysela semínka ředkviček a mrkve. Plahočila jsem se po léta neobdělávané hroudě celé dny, a když se první rostlinky zazelenaly, měla jsem z nich větší radost než z Ježíška. Jen pár dní mi vydržela moje euforie. Ráno jsem na záhonu našla nevábné slizké cestičky a sem tam olepený lístek na sazenicích. Co s tím? Sousedé radili nejspolehlivější metody jak se škůdce zbavit, ale ten odolával. Nepomohlo jehličí ani granule. Nezabrala káva ani majoránka a moje úroda brala za své.

Divné však bylo, že jsem žádného slimáka ráno na záhonku nenašla.Vždy jen cestičky mizící v trávě. Moje zoufalství dostoupilo vrcholu spolu s další sežranou sazenicí. Vtom mně bleskl hlavou geniální nápad. Já si na toho zmetka počkám!!! Vyzbrojena baterkou, barvou ve spreji a zakuklená v pláštěnce, protože začínalo krápat, usadila jsem se na lavičku a číhala. Někdy po půlnoci mě přemohl spánek. Ráno bylo děsivé: mé tělo v křeči z nepohodlné polohy a slimák si pozval snad celé své příbuzenstvo na lukulské hody právě na můj záhon. Ředkvičky a salát spásli jako hejno kobylek a mně zbyly jen oči pro pláč. Moje srdce se upnulo k okurkám. Opečovávala jsem je, hlídala jako oko v hlavě a naivně doufala, že se ty potvory minule tak nacpaly, že až do zimy hlad mít nebudou. Několik dní mě v mé víře slimák ponechal a potom znova udeřil. Nacpal se ale jako sud a ráno nestihl zmizet.

Vrhla jsem se k tomu nepříteli s barvou v ruce a jala se ho ničit. Protože do ruky bych ho nevzala a napíchnout ho na klacek bych ho nedokázala, připadala mi barva jako nejjistější řešení. Vystresovaná z dopadení pachatele jsem omylem barvu nastříkala na zbylé sazenice, částečně i na sebe a až na konec na vetřelce. Ten se ve smrtelné křeči chvěl, až jsem musela odejít. Seděla jsem doma a brečela, co jsem to za člověka, že dokážu takhle zákeřně zabít bezbranné zvíře. Po hodině jsem se smetáčkem a lopatkou šla to ubožátko pohřbít. Jaké bylo moje překvapení, když v zaschlé barvě žádný slimák nebyl. To nebyla smrtelná křeč, co ten zmetek prožíval, to byl zřejmě záchvat smíchu. Ten večer mi na oplátku sežral zbytek sazenic a natrvalo se přestěhoval k sousedům zahrádkářům.

Já zasela travní semeno, které občas posekám sekačkou, a tím moje zahrádkaření končí. Občas se zahradou protáhne slimák s červeným pruhem na zádech. Koukneme po sobě jako dva spiklenci a jdeme si každý svou cestou. Ač tak malinký, v boji se mnou vyhrál na plné čáře. Zeleninu kupuji v marketu a téma slimáci mě už nemůže absolutně rozházet.

Jarka Springlová, Habartov

Vraždící babička alias Jack Rozparovač

Naše bábi dovedla lov slimáků k naprosté dokonalosti. Zvláště minulý měsíc mi každý večer, když jsem jí volala, se zaujetím vyprávěla, jak chodí na slimáky po setmění s baterkou a s nůžkami. Na slimáky má (dle jejích slov) super baterku od Vietnamců, nůžky jsou výroby tuzemské. Nejlépe je prý slimáky přestřihnout... Jsem slabší povahy – ještě jsem ji na lovu neviděla. Letošním naším poznatkem však je, že slimáci jsou kanibalové, protože ti přeživší, kteří unikli nůžkám naší babičky, požírají bez jakýchkoliv zábran své rozčtvrcené bratry. A proč babička zvolila tento způsob zbavování se obtížných slimáků? Prý když je bací motyčkou, postříkají jí nohy... Bábi říká, že již nájezdy slimáků polevily a navíc prý i druh je jiný než na jaře. Myslím, že pokud bude jejich invaze i příští rok, pak bábi lov dovede k naprosté dokonalosti – bude stříhat slimáky za letu s nadhozem.

Alena Mašková, Praha 7

Dejte je do kanálu

Jakožto správný zahrádkář jsem i já letos bojovala se slimáky. Každé ráno jsem se dívala na souseda, jak se doslova plahočí po zahradě a sbírá slimáky do velké sklenice. Říkala jsem si jen tak pro sebe, že jich zas není tolik a že nám nemají co ožrat. Mýlila jsem se.

Zhruba za tři dny mi začaly slimáčí fronty lézt na hrášek, na papriky – a světe div se – i na rajčata. Vyzbrojila jsem se kyblíkem, solí, vodou a šla jsem s nimi zatočit. Nasbírala jsem jich celý kyblík, pěkně jsem je topila ve vodě, ale oni se nedali; vylézali mi z kyblíku, i když jsem je solila. Tak jsem je zavřela víčkem a po chvíli vylila do kanálu.

Jenže kanál má sběrný koš, tudíž neodplavali daleko. A vzhledem k tomu, že i soused tam lil svoje slimáčí úlovky, začalo se to kolem kanálu brzy hemžit, jako by to byla jejich líheň. Nezbývalo nic než kanál pořádně prolít vodou z hadice. Tím se jich člověk aspoň trochu zbavil.

Jenže oni se rychle množí a mají velmi rozšířené příbuzenstvo, takže jsem po nějakém čase boj s nimi vzdala. No a z toho vyplývá, že vyhráli slimáci. Papriky už ožrali, hrášek doplodil, tak slimákům nezbývá nic jiného než se odstěhovat někam, kde ještě mají nějakou úrodu na zahrádce.

Jana Pokorná, Chotěboř