Povijnice je paráda na sezonu
Pokud rádi pěstujete okrasné letničky, povijnice jedlá neboli batátová bude dobrou volbou. Tato pnoucí kráska udělá parádu v květináči na balkoně či terase, ale uplatní se i v záhoně v kombinaci s různými letničkami. U nás se pěstuje jako jednoletka, protože nepřežije zdejší studenou zimu.
Stonky dlouhé jeden až pět metrů jsou zelené nebo fialové barvy, po celé délce se rozvětvují a jsou skryty pod vejčitými, dlanitodílnými listy trochu podobnými břečťanu. Někdy se na rostlině objeví dvojí listy, široké a střelovité, tedy na konci zúžené. Mohou být lysé i mírně chlupaté. Mají světle zelenou barvu, ale existují i kultivary s listy tmavofialovými. Květy povijnice připomínají svlačec, jsou trubkovité, narůžovělé s tmavě zbarveným středem.
Daří se jí i ve vzduchu, stačí jen vybrat barevnou variantu
Povijnici můžete pěstovat i v prostorných závěsných nádobách. Budou-li navíc samozavlažovací, poroste jako z vody. Na výběr je z mnoha barevných kombinací. Kultivary se od sebe liší zbarvením a tvarem listů: 'Margarita' má listy neonově žluté, 'Blacky' je temně vínová, 'Lady Fingers' zaujme členitými zelenými listy a 'Pink Frost' má listy fialovo-bílo panašované.
Potřebuje teplo, slunce a vláhu
Povijnici můžete koupit jako vzrostlou letničku a doplnit s ní venkovní výsadbu o zelené nebo barevné kultivary, například místo břečťanu či Plectranthu. Dá se pěstovat i jako víceletá pokojovka: doma se povijnici batátové bude dařit pouze v prostorné nádobě. Má sice jen málo vyvinutý kořenový systém, ale zakořeňuje i ze stonků, takže brzy vyplní celý prostor nádoby.
Rostlina potřebuje slunné až polostinné stanoviště chráněné před větrem a kyprý propustný květinový substrát s podílem rašeliny, který nesmí vyschnout. Na druhou stranu není vhodné ani jeho přemokření, neboť hlízy snadno napadá hniloba.
Optimální teplota se pohybuje kolem 24 °C, a když klesne teplota pod +10 °C, je nutné rostlinu přemístit do teplé místnosti. Během léta ji pravidelně, tj. jednou týdně, přihnojujte tekutým hnojivem. V polovině až koncem září můžete delší výhony zkrátit a z vrcholových řízků vypěstovat nové rostlinky.
Jak postupovat, když chcete mít úrodu
Chcete-li povijnici využít jako užitkovou rostlinu, udržujte ji od konce léta až do dozrání hlíz v suchu. Ovšem počítejte s tím, že za sklizeň se platí daň v podobě nevzhledné rostliny s uschlými listy. Konzumní zralosti hlízy dosáhnou zhruba za tři měsíce od výsadby.
Batáty jsou vypěstovány. Jak vypadají a co s nimi?
Konzumní částí povijnice neboli batátů jsou podzemní hlízy s oranžovou dužinou, které jsou bohaté na velké množství škrobu, vitaminy A a C, železo, vápník a vlákninu, sacharidy a karotenoidy, zejména beta-karoten. Počet hlíz kolísá od šesti do dvanácti kusů na rostlinu a mají elipsovitý, vřetenovitý nebo podlouhlý tvar. Barva hlízy může být od bílé nebo nažloutlé přes oranžovou, hnědou až po purpurovou. Dužnina je nejčastěji krémová, ale také žlutá či oranžová. Hmotnost hlíz bývá většinou kolem půl kilogramu, ve volné půdě však mohou dosáhnout hmotnosti až několikrát větší.
Využití batátových hlíz je stejné jako u brambor či topinamburů. Připravují se z nich pokrmy nasladko i naslano, dělají se z nich kaše, placky, vaří se, pečou, nakládají. Také mladé výhonky se dají zpracovat, a to jako špenát.
Vysvětlení z historie: Proč se batátům začalo říkat sladké brambory
O povijnici jedlé neboli batátové (Ipomoea batatas) víme, že pochází z tropické Ameriky a že je stará už několik tisíc let. Poprvé ji popsal anglický chirurg a botanik John Gerard (1545–1612) a pojmenoval ji docela složitě: Battata virginiana, sive virginianorum, et Pappus. Pro vysvětlení – Linného třídění rostlin tehdy ještě neexistovalo.
A dopustil se omylu. Indiáni, kteří pěstovali povijnici (v tamějších podnebných podmínkách coby trvalku), ji nazývali batatas a bramborám říkali papas. A Gerardovi se podařilo obě plodiny smíchat v jednu. Z toho důvodu byla povijnice dříve řazena k lilkovitým rostlinám, ačkoliv patří mezi svlačcovité, a vzniklo i její nesprávné pojmenování – sladké brambory neboli batáty. Červené a bílé odrůdy byly objeveny Kolumbem a jeho zásluhou se dostaly do Evropy téměř o celé století dříve než brambory.