Čas od času mi čtenáři či přátelé pošlou zahrádkářský vtip. Vybrala jsem mezi nimi pár nejlepších, které vás, doufám, pobaví.
Stěžuje si nešťastný zahrádkář svému sousedovi: „Pepo, já se z toho snad zblázním, slimáci mi sežrali celou úrodu!” Soused Pepa ho uklidňuje: „Neboj se, oni to přežijí.”
„Jak ti chutnaly ty višně, co jsem ti posledně dal?” zajímá se děda zahrádkář. „Byly moc dobré,” hodnotí vnouček z města. „Jenom ty jejich pecky byly jaksi tvrdé - tatínek je nakonec musel rozbít kladivem, abychom je mohli aspoň trochu rozkousat!”
Mladá krásná žena najde zálibu v zahradničení. Na své zahradě tráví celé víkendy a většinu odpolední. Všechno jí tam roste a všemu se pod jejíma starostlivýma rukama daří, jen rajčata stále stávkují a žena neví, jak to udělat, aby se plody konečně začervenaly.
Vyrazí proto pro radu k sousedovi, jehož rajčata jsou nejčervenější, největší a nejhezčí v celém širokém okolí. Soused ženě poradí: „Pokud chcete mít tak pěkná červeňoučká rajčata jako já, dělejte to, co dělám já. Každý den se dvakrát postavím před záhon s rajčaty úplně nahý a ty se od hanby začervenají!”
Asi za měsíc přijde zahrádkář na návštěvu k mladé nadšenkyni, ale vidí, že na rajčatech se vůbec nic nezměnilo. „Tak co, mladá paní, dělala jste to tak, jak jsem vám poradil?” „Dělala, dělala. Dvakrát denně, někdy dokonce třikrát jsem se před rajčaty vysvlékala, a nic. Ale podívejte se na moje velké salátovky!”
Zahrádkář poprosí svého syna, aby podepřel rajčata. Jde si potom na chvilku zdřímnout do chaty. Za pár minut za ním syn přijde a stěžuje si: „Už ty rajčata podpírám snad půl hodiny, a nic! Jak dlouho je mám ještě držet?”
„ Ten záhon potřebuje okopat jako sůl,” upozorňuje zahrádkáře jeho manželka. „Takže vůbec,” shrne to manžel. „Jak to?” „No, sůl přece nepotřebuje okopávat.”
Uklidňuje prodavač v zahrádkářských potřebách zákazníka: „Ty jahody se sice jmenují měsíční, to ano, ale neznamená to, že je budete muset každý měsíc obměňovat!”
Chlubí se babička sousedům: „My máme tak dobré třešně, že jsou plné červů!”
Zlobí se zahrádkář na dceru: „Když jsem ti říkal, že máš natrhat ostružiny, nemyslel jsem roztrhat je na kousky!”
Jak vypadá zahrádkářský zázrak? Z broskví máme houby.
Mezi zahrádkáři: „Sousede, já se na to nemůžu dívat, kolik máte na té vaší zahrádce plevele.” „Já se taky nemůžu dívat, kolik chlapů máte na té vaší manželce, a neříkám vám to.”
Nadává závistivý zahrádkář: „Na rozdíl od vás a těch vašich krásně vybarvených třešní, sousede, já se soustředím spíš na to, aby byly chutné a zdravé, a nehraju si jako malé dítě s pastelkami!”
Jednoho dne se Bůh zeptal svatého Františka:
Bůh: „Františku, ty víš všechno o zahradách a o přírodě, pověz mi, co se to děje tam dole? Co se to stalo pampeliškám, fialkám, sedmikráskám a dalším druhům rostlin, které jsem před věky vysázel? Měl jsem perfektní bezúdržbový zahradní plán.
Ty rostliny rostly v jakékoliv půdě, vydržely sucho a hojně se samy množily. Nektar z dlouhotrvajících květů přitahoval motýly, včely i hejna zpěvných ptáků. Očekával jsem tedy, že už uvidím krásné zahrady plné barev a květů. Ale všechno, co vidím, když pohlédnu dolů, jsou zelené fleky...”
Svatý František: „To všechno má na svědomí ten kmen, který se tam usadil, Pane. Říkají si Příměšťáci. Tvé květiny označili za plevel, ze všech sil je hubí a nahrazují trávou.”
Bůh: „Trávou? Ale vždyť to je tak nudné! Není to barevné. Tráva nepřitahuje včely, motýly ani ptáky, jenom ponravy a žížaly. Je citlivá na teplotní změny. Chtějí tihle Příměšťáci opravdu, aby u nich rostla pouze ona?”
Svatý František: „Očividně, Pane. Podstupují při jejím pěstování veliké utrpení. Začnou ji každé jaro hnojit a hubí všechny ostatní rostliny, které se v trávníku objeví.”
Bůh: „Jarní deště a teplé počasí pravděpodobně způsobuje, že tráva roste opravdu rychle. To musí být Příměšťáci velice šťastní.”
Svatý František: „Vypadá to, že vůbec ne, Pane. Jakmile tráva trochu povyroste, sekají ji někdy i dvakrát do týdne.”
Bůh: „Oni ji sekají? Suší ji jako seno?”
Svatý František: „Nikoliv, Pane. Většina z nich ji hrabe a pak dává do pytlů.”
Bůh: „Do pytlů? Proč? Je to cenné? Prodávají to?”
Svatý František: „Kdepak, Pane, právě naopak. Platí za její odvoz.”
Bůh: „Tak počkej chvilku: Oni ji hnojí, aby rostla, a když roste, tak ji sekají a platí za to, aby se jí zbavili?”
Svatý František: „Přesně tak, Pane.”
Bůh: „Tihle Příměšťáci musí cítit velkou úlevu v létě, když vypínáme déšť a zapínáme horko. To dozajista zpomalí růst trávy a ušetří jim to hodně práce.”
Svatý František: „Tomu nebudete věřit, Pane! Když tráva přestane růst, tak Příměšťáci co nejrychleji vytáhnou hadice a platí ještě více peněz za zalévání, aby mohli pokračovat v sekání a odvážení.”
Bůh: „Příšerný nesmysl! Alespoň že si nechali nějaké stromy. To bylo ode mne geniální, musím se pochválit. Stromům narostou na jaře listy pro krásu a letní stín. Na podzim opadají a vytvoří přirozenou pokrývku, aby zadržely vláhu v půdě a chránily tak stromy a keře. Navíc se rozloží na kompost, aby obohatily půdu. Je to přirozený cyklus života.”
Svatý František: „Raději se posaďte, Pane. Není to tak, jak říkáte. Příměšťáci hrabou listí na velké hromady a platí za jeho odvoz.”
Bůh: „To není možné! A co dělají, aby ochránili kořeny stromů a keřů před mrazem a aby udrželi půdu vlhkou a nespečenou?”
Svatý František: „Jakmile vyhodí listy, kupují něco v igelitových pytlích, co se nazývá mulč. Přivážejí to domů a rozsypávají to místo vyvezených listů.”
Bůh: „A odkud tento mulč berou?”
Svatý František: „Oni kácí stromy a rozemelou je, aby tento mulč vyrobili.”
Bůh: „Dost! Už na to raději nechci ani myslet. Svatá Kateřino, ty máš na starosti kulturu. Jaký film je na programu dnes večer?”
Svatá Kateřina: „Blbý a blbější, Pane. Je to opravdu hloupý film o...”
Bůh: „To je v pořádku, klidně to pusť. Myslím, že jsem o tom už slyšel od Františka.”