Jak jsem nastínil v úvodním dílu seriálu, rozeznáváme 5 základních typů pastí. Vždy se jedná o orgán vzniklý přeměnou (vývojem nebo mutací) z listu.
Často se můžeme setkat s tím, že si lidé pletou pasti s květy nebo si dokonce myslí, že je to jedno a to samé. To je však omyl – žádná karnivorní rostlina nemá lapací systém vyvinutý z květu. Výjimkou je snad jen filmová Adéla, na kterou můžete zavzpomínat nad článkem Masožravky na filmovém plátně.
Lepivé (adhezní) pasti: smrtící lep
Adhezní pasti jsou rozšířené u byblid (Byblis), rosnatek (Drosera), rosnolistu (Drosophyllum), tučnic (Pinguicula) a u Triphyophyllum peltatum. Fungují na principu listů s drobnými tyčinkovitými výrůstky (speciálními žláznatými trichomy, tak zvanými tentakulemi) s kapičkou lepu.
Listy některých rosnatek jsou schopny se i několikrát obtočit kolem kořisti a pevně ji zafixovat. Na snímku rosnatka indická (Drosera indica)
Kořist (převážně drobný létavý hmyz) je vábena blýskajícími se kapičkami, zbarvením listů nebo vůní. Po dosednutí na tentakule se přilepí a čím více se snaží dostat pryč, tím více se obaluje lepem a vysiluje, až nakonec svůj boj definitivně prohraje.
Mnohé druhy s adhezními pastmi mají schopnost přizpůsobit tvar listové čepele kořisti a tentakule naklonit tak, aby kořist co nejvíce upevnily. Až na výjimky se jedná o pohyb velice pomalý – trvá několik hodin až dní.
Spadové (gravitační) pasti: po pádu dolů již není cesta zpět
Tento jednoduchý typ pastí můžeme vidět u brokchýnií (Brocchinia), katopsis (Catopsis), láčkovice (Cephalotus), darlingtonie (Darlingtonia), heliamfor (Heliamphora), láčkovek (Nepenthes) a špirlic (Sarracenia) kromě druhu Sarracenia psittacina. Jedná se převážně o nálevkovité pasti (většinou nazývané také „láčky“), do nichž kořist spadne a nedostane se ven.
Na dně nálevky bývá trávicí tekutina, ve které se hmyz, drobní obratlovci, či jiná kořist přiměřená danému druhu, utopí. V úniku jí často brání tvar nálevky, dále miniaturní voskové destičky na vnitřních stěnách, které se kořisti přilepí na končetiny a způsobují prokluzování.
Vzpřímené gravitační pasti špirlic (Sarracenia) patří mezi nejúspěšnější lovce
Jiné druhy zas využívají protichůdných chloupků, které kořisti nebrání vstoupit dovnitř, ale znemožní cestu ven. Trávení je pak za pomoci enzymů nebo symbiotických mikroorganismů.
Masožravky s gravitačními pastmi mají různé způsoby, jak kořist nalákat. Děje se tak například zbarvením, nektarem, vůní nebo naopak zápachem z uhnívajících zbytků živočichů. Gravitační pasti jsou nejprimitivnějším typem pastí, na druhou stranu ale také jedním z nejúčinnějších.
Čepelové (mechanické) pasti: smrtící sevření
Tento typ pastí je asi ze všech nejzajímavější. Pasti se skládají ze dvou čepelí, schopných rychlého aktivního pohybu. Pohyb je zapříčiněn zrychleným růstem buněk na jedné straně listové čepele. Čepelové pasti nalezneme pouze u mucholapky podivné (Dionaea muscipula) a vodní aldrovandky měchýřkaté (Aldrovanda vesiculosa).
Zubovité výrůstky po obvodu čepelí pasti mucholapky zabrání po uzavření pasti kořisti v úniku
Fungují na principu dvou čepelí, které po podráždění citlivých spouštěčů během jedné až několika sekund sevřou a uvězní kořist. Po uvěznění přichází na řadu enzymatické trávení.
Aldrovandka má past velkou jen okolo půl centimetru a chytá převážně vodní plankton, kdežto past mucholapky podivné může mít běžně 2 až 4 centimetry a je schopna ulovit různé pavouky, mouchy, výjimečně i žabky. Kořist mucholapky je lákána nektarem a kontrastním zbarvením vnitřku čepele, u aldrovandky jde více méně o náhodu.
Aldrovandka je nenápadná vodní rostlina. V České republice v minulosti vyhynula, ale byla úspěšně reintrodukována. Stále je však v našich končinách obrovskou vzácností
Podtlakové (hypotenzní) pasti: miniaturní vysavače
Podtlakové pasti jsou ze všech nejsložitější a také nejdrobnější. Nalezneme je jen u bublinatek (Utricularia). Jedná se o měchýřky se záklopkou o celkové velikosti v řádech milimetrů, takže nedosáhnou na větší kořist, než jsou velmi drobní půdní a vodní živočichové. Jsou schopny aktivního pohybu.
V měchýřkovité pasti je vytvořen podtlak; pokud kořist zavadí o citlivé chloupky (spouštěče), odklopí se záklopka a měchýřek nasaje vše kolem sebe (v ideálním případě včetně kořisti). Následuje enzymatické trávení. Princip pasti vyžaduje velmi vlhké prostředí (mokrý substrát nebo voda).
Podzemní lapací měchýřky bublinatek (Utricularia) bývají velmi početné
Pasti typu vrš (detentivní): jednosměrný tunel
Detentivní pasti nalezneme u rodu genlisejí (Genlisea) a druhu špirlice Sarracenia psittacina. Pracují na principu tunelu s protichůdnými chloupky, kam kořist vleze, ale nedokáže se dostat ven.
Zajímavých šroubovitých pastí genlisejí si všimneme obvykle jen při přesazování
Genliseje mají pasti podzemní, uzpůsobené na velmi drobnou kořist; Sarracenia psittacina má nadzemní větší pasti a dokáže polapit i středně velký létavý hmyz, který naláká na nektar a zbarvení pastí, stejně jako špirlice s gravitačními pastmi.