Vlastnit a provozovat sluneční kolektor nemusí být tak složité, jak by se na první pohled mohlo zdát. Cestu ke zužitkování sluneční energie hledají i kutilové.
Minulý článek o využití sluneční energie jsme věnovali možnosti využití velmi levných a jednoduchých solárních kolektorů pro ohřev užitkové vody a bazénu během letního období. Nyní si popíšeme několik nápadů, které i nijak zvlášť vybaveným kutilům umožnily přijít k teplu ze slunce prakticky bez jakýchkoliv větších investic.
Na počátku jednoduchost
Nejjednodušší „kolektor“ stával v mnoha stanových táborech a chatových osadách už dávno před tím, než se začalo mluvit o solárních energiích. Byl jím černě natřený sud umístěný na vyvýšené konstrukci a dole opatřený sprchou... Přestože je účinnost takového zařízení minimální, má jistou výhodu: neobyčejně jednoduchým způsobem v sobě zahrnuje i prvek akumulační nádrže.
1 - krycí sklo, 2 - reflexní vrstva nalepená na tepelnou izolaci, 3 - ohřátá voda, 4 - studená voda, 5 - přetlakový pojistný ventil, 6 - dřevěné šasí tepelně izolované, 7 - nádoba
Některým kutilům proto nedá, aby tento princip vynechali ze své zlepšovatelské pozornosti. Zajímavým nápadem je umístit černě natřenou nádobu v jakési bedně, která je ze zadu vyložena izolací a přední stěnou otevřená ke slunci. Tento otvor lze uzavřít víkem Nebo víky – rovněž izolovanými, navíc z vnitřní strany opatřenými lesklými plochami. Když jsou otevřené, soustřeďují na účinnou plochu sudu záření z větší plochy. Když slunce nesvítí, víka se uzavřou a voda uvnitř vydrží teplá třeba celou noc...
Trubicový kolektor na jiný způsob
Účinná plocha sudu je však vzhledem k množství ohřívané vody velmi malá. Výše popsaný princip však lze snadno redukovat na zařízení, které už má podstatně vyšší účinnost. Stačí místo sudu použít černou kovovou trubku a místo izolované bedny nějaké menší a vhodnější pouzdro. Třeba podélně rozříznutou novodurovou trubku. Tu pak z vnější strany obalíme izolací, z vnitřní potáhneme nějakou odraznou fólií, třeba alobalem. Černou kovovou trubku pak v novodurové zafixujeme tak, aby se na ní soustřeďovalo záření odražené od fólie.
Z druhé půlky rozříznuté novodurové trubky vyplněné izolací pak může být "víko", kterým se kolektor zakrývá, když nesvítí slunce. Tento kryt však lze pojmout také jako druhý kolektor, identický s prvním: v noci v zavřeném stavu působí jako tepelná izolace, ve dne zvyšuje účinnost celého zařízení. Stačí vymyslet pružný přívod vody, třeba pomocí hadiček.
Solární technologie PET
Podobně je možné využít průhledných pet-lahví. Jejich zužující se dna odřízneme v takové vzdálenosti, abychom pak jednotlivé láhve mohli zasouvat do sebe. Před zasunutím je však ještě z jedné poloviny vyložíme lesklou fólií. Plnící hrdla pak poslouží jako spolehlivé uchycení černé kovové trubky, jíž proudí voda.
Takový "pet-kolektor" lze libovolně dál vylepšovat - třeba řazením do celých baterií, zadní tepelnou izolací, krycím víkem a podobně. Jistý čínský zlepšovatel však na to šel přesně opačně: rozhodl se ho ještě zjednodušit. Místo průhledných lahví použil zelené a dna neodřezával, ale pouze do nich vyřízl otvory, aby do nich šlo zašroubovat plnící hrdla dalších láhví. Tak vznikly dlouhé solární trubice, v nichž se voda na slunci údajně velmi rychle ohřívala.
Radiátor naruby
Jinou možnost, jak velmi jednoduše získat téměř hotový kolektor, představují vyřazené radiátory některých typů teplovodních topných systémů. Například deskový plechový radiátor stačí pouze natřít na černo a umístit na slunce. Z hlediska solárního kutila jsou neméně zajímavé jinak mimořádně ošklivé a nepraktické "hliníkové" radiátory, které byly v módě před asi dvaceti lety. Dnes se jich lidé oprávněně rádi zbavují - když však odstraníte plechový kryt a vnitřní hliníková žebra navlečená na trubkách, zjistíte, že máte před sebou dokonalý základ pěkného kolektoru. Takto získaný "žebřík" z trubek opět stačí natřít na černo, případě opatřit přídavnými černými plechy shromažďujícími teplo z větší plochy a kolektor je hotový. Když jej ještě navrch umístíme do zaskleného a tepelně izolovaného pouzdra, může se v mnohém blížit profesionálním výrobkům - ostatně je tu i odvzdušnění, připojovací závity a další příslušenství.
Hadicové kolektory
Velmi oblíbeným polotovarem solárních kutilů jsou černé zahradní hadice. Slunce v nich ohřívá vodu samo, stačí je někde pohodit. Hadici je ale také možné stočit a upevnit do vhodné konstrukce, přičemž účinná plocha už je docela velká. Často jsou k vidění například dřevěné kříže s navinutými hadicemi upevněné na střeše. Jinou možnost představují mělká koryta nebo bedny, v nichž je hadice přichycená přišroubovanými lištami, nebo přitlačená krycím sklem.
Hadicové kolektory stočené z jednoho kusu mají – na rozdíl od výše popsaných typů - tu nevýhodou, že se v nich voda obtížně pohybuje samotíží. Toto řešení se obvykle neobejde bez malého oběhového čerpadla. Profesionálně vyráběné hadicové kolektory pro letní využití proto mají podobu mnoha souběžných hadic napojených na širší přívodní a sběrnou trubku. Další výhoda takového uspořádání je v tom, že kolektor se snadno rozloží na šikmé střeše z vlnité krytiny.
Sluneční energie jako hra
Jednoduchý princip tepelného solárního kolektoru je pro experimenty jako stvořený. Popsané principy patří k těm nejprimitivnějším - s lepším vybavením, šikovnějšíma rukama (a také třeba s velkou dobře izolovanou akumulační nádrží vybavenou výměníkem) lze zamířit mnohem víc. Internet je plný zajímavých nápadů, mnoho inspirace se také najde v německé kutilské literatuře.