Byl dříve rododendron, nebo azalka?
Kdysi dávno botanici rozdělili rod Rhododendron na dva: prvním byl rod Rhodendron, kam patřily stálezelené druhy a odrůdy, a rod Azalea, kam přiřadili druhy a odrůdy, které na zimu opadávaly. S rozdělením řádně zamíchal ruský botanik koncem devatenáctého století, když prokázal, že obě skupiny patří botanicky do skupiny jedné. Ovšem v praxi se stále používá původní vžité rozdělení, takže si kupujeme zvlášť rododendrony a zvlášť azalky.
Česky je rododendron pěnišník
Tohle pojmenování vybrali bratři Preslové před více jak sto lety: v Rusku roste druh rododendronu, který se jmenuje „pijanišnik“ (odvozeno od slova pijanyj = opilý), protože med sbíraný z jeho květů má opojné účinky. Nikdo neví, jestli bratři med ochutnali, ale český název byl tímto na světě.
Teď už víme, proč máme rododendrony a azalky: tak úplně jednoduché to ale není, protože si zahradníci usmysleli zkomplikovat zájemcům o krásné keře výběr ještě více. Malý přehled vám orientaci ve skupinách pěnišníků snad trochu usnadní.
Rododendrony:
- Velkokvěté hybridy – mají vysoce klenutá květenství s velikými jednotlivými květy. Velké keře přes metr vysoké, s listy velkými, kožovitými.
- Yakushimanum – hybridy, rostliny s kulovitým kompaktním květenstvím složeným z velkých květů. Mnohem menší než předešlé, velmi husté keře, mladé listy mají plstnaté.
- Wiliamsianum – hybridy, keře s řidším květenstvím, velké květy se často kloní do strany. Tvar je spíš polokulovitý, kompaktní s okrouhlými listy.
- Repens – hybridy, keříky se zvonkovitými, mírně převislými květy. Jsou nízké, rostou do šířky, kvetou červeně a řidčeji než ostatní druhy.
- Plané druhy – nízké keříčky s drobnými květy, téměř nešlechtěné.
Azalky:
- Opadavé azalky – vysoké až dva metry, mají velké květy ve vyklenutých květenstvích. Na podzim se listy vybarvují a před zimou opadávají.
- Japonské azalky – nízké husté keříky bohatě kvetoucí drobnými, nahloučenými květy. Buď shazují na zimu jen část listů, nebo neopadávají vůbec.
Všechny skupiny rododendronů mají shodné nároky, nemusíte se bát. Máte-li dost místa, klidně sesazujte keře rododendronů i azalek do společných skupin.
Jak se rododendrony dostaly do Evropy
V přírodě rostou rododendrony volně po celé severní polokouli, nejlépe se jim daří v chladných horských lesích Severní Ameriky, Japonska, ve střední Číně a v Himálaji (prospívají i v nadmořské výšce do pěti tisíc metrů). Tam všude mají vysokou vlhkost vzduchu i půdy a na svazích jim přitom nehrozí podmáčení. Tropické druhy pocházejí z jihovýchodní Asie, v Austrálii má původ jeden druh rododendronu. Evropa má „jen“ devět planě rostoucích původních druhů.
Aby se rododendrony mohly rozšířit do evropských zahrad, přiváželi sběratelé první druhy hlavně ze Severní Ameriky a Malé Asie, neboť Japonci a Číňané vývozu rostlin dlouho bránili. Teprve před polovinou devatenáctého století překážky padly a do Evropy se během necelých třiceti let dostalo několik set druhů rododendronů. Riziko a těžkosti sběratelů na expedicích, trvajících měsíce, dnes můžeme jen odhadovat – nepřízeň počasí, divoká příroda a nepřívětiví domorodci – přesto za tu námahu rododendrony stály.
Dobré místo jako základ pro snadné pěstování
Mají-li pěnišníky vyhovující polohu a půdu, jsou to nenáročné keře. Pokud je tedy vysadíte na správném místě, nemají další velké nároky, dobře rostou a bohatě kvetou celá léta. Důležitá je především kyselá půda (před výsadbou do ní přimícháme rašelinu), kyprá, vzdušná, nepodmáčená a s bohatým obsahem humusu. Zálivková voda by měla být měkká, pokud možno dešťová, tvrdá voda je pro pěnišníky příliš vápenitá. Nezapomeňte na důkladnou zálivku na podzim před příchodem mrazů a na zalití v bezmrazých zimních dnech. Pěnišníky mělce koření, proto jsou víc ohroženy přeschnutím kořenového balu.
Během vegetace přivítají přihnojování hlavně velkokvěté hybridy (ostatní také), lze použít kompost, rohové piliny nebo přímo hnojivo pro rododendrony aplikované podle návodu. Končit s přihnojováním je třeba v polovině července, aby vyzrála pletiva. Chraňte rododendrony před přímým sluncem zvláště v jarním období; vhodné zastínění chvojím, rohoží nebo alespoň netkanou textilií zamezí popálení a nevratnému poškození listů.
Ranní mlhy jim svědčí
Rododendrony nesnášejí podmáčení, ale přímo si libují ve vlhkém vzduchu, nejlépe se jim proto daří v krajích s přímořským klimatem. To u nás nemáme, ale podhorské oblasti se jim líbí také, a pokud jsou v daném místě časté mlhy, rostou rododendrony obzvlášť s chutí. Není-li ani podhorská oblast, ani časté mlhy, zkuste zvýšit vzdušnou vlhkost blízkostí zahradního jezírka nebo potůčku či alespoň hustší výsadbou stromů a keřů. V horkých dnech je pro pěnišníky taková pětiminutová ranní a večerní „koupel“ pod postřikovačem balzámem.
Květy rododendronů jsou barevné, ale co vůně?
Vyjmenovat barvy, v nichž kvetou keře rododendronů, lze jen stěží, podobnou škálou barev se mohou pochlubit jen růže. Ty zase téměř všechny výrazně voní, u rododendronů je vůně výjimkou. Nejvýrazněji voní opadavá azalka (Rhododendron luteum), ale pozor – celá je jedovatá! Zahradu krásně provoní kultivary R. fortunei – velkokvětý Bellegontain a Director E. Hjelm.
Kam různé druhy vysadit?
Na různá místa se hodí různé druhy rododendronů, pro každého se něco najde. Do předzahrádek jsou vhodné Yakushimanum a Repens hybridy, do skalek pak malé japonské azalky, do větších skalek kříženci planých druhů a nebo přímo plané druhy rododendronů. Malé diamantové (japonské) azalky nebo plané druhy a jejich kříženci mohou růst jako balkonové rostliny v truhlíku nebo květináči. Do velkých nádob vysazujte Yakushimanum, Wiliamsianum nebo Repens hybridy, případně v kombinaci s japonskými azalkami. Veliké zahrady ozdobí hlavně velkokvěté hybridy a opadavé vzrůstné azalky. A zbývají nám malé zahrádky, kam se vejdou stejné pěnišníky jako do velkých nádob, případně lze vysadit slabě rostoucí velkokvěté hybridy. Vzrůstné druhy velkokvětých hybridů poslouží i jako volně rostoucí živý plot.
Nejvyšší jsou velkokvěté kultivary
Pěnišníky jsou rozložité, někdy vzpřímené, od dvou do pěti metrů výšky, s květenstvími v průměru kolem patnácti centimetrů v mnoha barvách. Od čistě bílé se přes růžové a červené květy dostaneme až k tmavě fialovým, najdeme žluté, oranžové i lososové vybarvení, některé kultivary mají květy s tmavým okem uvnitř.
Tady jsou některé z nich:
Schneebukett – bílý kultivar s tmavým okem, vitální, není citlivý na mráz;
Kate Waterer – růžové velké květy nebo Pink Pearl s narůžovělým květem;
Wilgens Ruby – rubínový květ;
Purple Splendour – šarlatově fialový;
Brasilia – s tříbarevnými květy oranžově a šarlatově ohnivé barvy;
Viscy – kultivar s květy jantarovými, který kvete téměř tři týdny.
Velkokvěté kultivary kvetou od konce dubna do konce června, při výběru berte v úvahu nejen barvu a dobu kvetení, ale také velikost keře. Sesazovat je můžete do skupin i jen jako solitéry. Nejlepší informace získáte v katalogu specializované firmy nebo přímo u jejich odborníků.
Drobnější jsou Yakushimanum
Jedná se o poměrně novou skupinu ze sedmdesátých let minulého století, stejně velkokvěté, ale kompaktnější a drobnější než velkokvěté hybridy. Nepřesahují většinou výšku necelého metru, zato jsou rozložitější. Snášejí dobře slunce i přesazování v pozdějším věku. Kvetou od května do června už jako velmi mladé rostliny v barvách bílé, žluté, růžové a červené s jednou zvláštností – od rozvití poupěte do odkvětu se intenzita barev několikrát změní.
Z nejznámějších jsou v nabídce:
Daniela – plochý keř se světlými listy, lososově červeným květem na vnitřní straně mnohem světlejším;
Babette – v poupěti má šampaňskou barvu a později květy světle žluté s červenou skvrnou;
Schneekrone – je elegantním keříkem pro menší zahrádku, s narůžovělými květy, které později zbělají a zvlní se;
Koichiro Wada – má proměnlivou barvu květů od červené až po téměř bílou.
Wiliamsianum kvetou nejdříve
Kvetou nejčasněji, jsou kompaktní a mají krásné olistění, rostou pomalu do výšky jednoho až dvou metrů. Někdy se jim říká zvonkovité rododendrony, kvůli květům mírně převislým do stran. Sortiment není rozsáhlý, ale barevná škála dostačující – bílá nebo krémová, růžová, světle fialová a červená. Na podzim a v zimě jsou okrasné vínově červenými květními pupeny.
Z nabízených kultivarů doporučujeme:
Stadt Essen – červeně růžový;
Gartendirector Glocker – roste velmi pomalu;
Gartendirector Rieger – hustý s tmavě růžovými květy a krémově bílou; v deseti letech nebývá vyšší než kolem jednoho metru.
Nejmenší z malých, to je skupina Repens
Kultivary skupiny Repens jsou zakrsle rostoucí kultivary vysoké do sto dvaceti centimetrů. Typický je pro ně polštářovitý vzrůst, proto se hodí hlavně do malých zahrad. Skoro všechny mají barvy v odstínech červené, okrasné mají květní pupeny, které si po celou zimu drží vínovou barvu. Jeden z nejkrásnějších je Scarlet Wonder se zkadeřeným krajem listů a Abendrot – velice plochý keřík.
Azalky milují výsluní
Opadavé azalky se do stínu neschovávají, snesou bez úhony celodenní příděl slunce. Mají pastelovější barvy a nedorůstají výš než do dvou metrů. Výběr odrůd se často mění, některé zanikají nebo jsou ke koupi jen výjimečně, lépe je vybírat z momentální nabídky podle barvy, již potřebujete.
Japonské azalky jsou drobné krásky
Jsou to stálezelené azalky s vybarveným listem během zimy, sotva metr vysoké. Kvetou tak bohatě, že téměř překryjí všechny listy. Najdete tu barvu bílou, růžovou, odstíny červené, purpurově fialovou, žlutou, lososovou…
Hledáte-li azalku do balkonového truhlíku, pak pro vás bude ta pravá ze skupiny s názvem Diamantové azalky – kompaktní, ploše rostoucí a bohatě kvetoucí. Aby byl výčet japonských azalek celý, připomínáme Jelínkovy azalky, pojmenované podle českých řek a vyšlechtěné profesorem Vysoké školy zemědělské v Praze.
