Symbol dlouhověkosti a naděje, míru a smíření
Olivovník (Olea europaea) překvapivě pochází z Asie, ovšem dnes se s ním běžně setkáváme v jižních oblastech Evropy. Pro olivovník je velmi vhodné středomořské klima. Je to stálezelený strom s tuhými špičatými listy. Protože je velmi odolný, je nazýván věčným stromem. Bohatou úrodu přináší až asi kolem dvacátého roku svého života a plodí dalších sto padesát, ale i více let.
Pokračování 2 / 4
Olivy z balkonu?
Obchodníci tvrdí, že plody na terase či na balkoně se stávají módní záležitostí a než přijdou pozdní mrazíky, můžete mít plody dokonce i doma. Ale navzdory reklamám na plody zapomeňte. V našich podmínkách olivovník při nejlepším vykvete, ale nezaplodí. Přesto se může stát ozdobou balkonu nebo terasy, domů vám vnese středomořskou atmosféru.
Olivovník potřebuje teplé a chráněné stanoviště, přes léto dostatek slunce a čerstvého vzduchu. Zalévejte, až když zemina v květináči vyschne, vždyť olivovník v přirozeném prostředí bez vody také vydrží. Substrát by měl být kyprý, směs zeminy a písku, a nezapomeňte na kvalitní drenáž. V zimě keřík potřebuje teplotu od osmi do 15 °C, proto nejlépe přežije na světlé chodbě, v hale či nevytápěné zimní zahradě.
Pokračování 3 / 4
Jak olivový olej na svět přišel
Oliva je strom opředený antickými legendami a v celém Řecku je dodnes uctíván jako národní poklad. Mekkou pěstování oliv v období Velkého Řecka, které je datováno zhruba mezi lety 755–535 př. n. l., byly řecké kolonie v jižní Itálii a na Sicílii. A právě tam se v řecké mytologii zrodil první vynálezce olivového oleje. Podle báje jím byl bůh Aristeus, syn bohyně Kyrené a Apollóna, který se usadil na Sicílii, kde se věnoval chovu včel, šlechtění olivových stromů, a co víc, vyrobil první lis a začal z oliv těžit olej. A kde k vědomostem přišel? Všechno jej naučily nymfy, které jej vychovaly.
O další rozšíření výroby olivového oleje se již postarali řečtí kolonizátoři, kteří rozvinuli obchodování s olivami až na Iberský poloostrov, do Kartága, na Kypr a do celé Thrákie. Zlaté období obchodu se Řekům dařilo několik století, ale jakmile se vlády ujali Sparťané, zemí se začaly plížit hlad a bída. Plebejci měli nárok pouze na půl litru olivového oleje na týden, ale jen za předpokladu, že na ně vůbec nějaký zbyl. Přednost měli samozřejmě vysocí hodnostáři, senátoři a příslušníci vyšší kasty.
Pokračování 4 / 4
Když z oblohy padá popel...
Vzduch byl těžký, že se nedalo dýchat, slunce najednou zhaslo a obloha potemněla, ptáci ztichli a země jen výhrůžně duněla. Tak takhle nějak vypadalo pozdní odpoledne v roce 1626 před n. l., kdy na Théře vybuchla sopka, jejíž popel se sypal až na obdělávaná pole na Krétě. Úroda pšenice, ovoce i zeleniny byla naprosto zničena, ale lidé potřebovali něco jíst. Jenže poměrně chudá půda mnoho možností neposkytovala. A tehdy na Krétě došlo k velkému rozvoji pěstování oliv, kterým se dařilo lépe než obilí. Olej se v této době ke kulinářským účelům ještě běžně nepoužíval, sloužil převážně jen ke svícení a jako cenná surovina k výrobě vonných esencí. Největšího rozmachu se olivový olej dočkal až za nadvlády Benátčanů. A jeho sláva a věhlas na světových trzích přetrvaly dodnes. A stejně tak přežil i nenápadný strom – olivovník.
