Během následujících měsíců se dočtete, jak masožravé rostliny vábí, chytají a zpracovávají svou kořist nebo kde v přírodě se s nimi můžete setkat.
Pěstování masožravých rostlin není ve většině případů vůbec složité, ale má svá specifika, jež je nutno dodržovat, abychom se mohli radovat z překrásně vypadajících vitálních rostlin obalených květy a rozrůstajících se do všech stran.
Zabývat se budeme vhodnými pěstebními podmínkami, to jest kam dané rostliny umístit, jak je zalévat, hnojit, přesazovat, bránit před škůdci či rozmnožovat.
Dozvíte se například také, kde vůbec masožravky sehnat, co s nimi dělat o dovolené nebo jak si jednoduše postavit zahradní pařeniště určené přímo pro ně.
Špirlice (Sarracenia) jsou jedny z nejčastějších a nejoblíbenějších masožravek. Hodí se jak do interiéru, tak pro celoroční pěstování venku
Líbily se už našim předkům
Takzvané masožravé (nebo také karnivorní) rostliny jsou širokou a různorodou skupinou flóry, která lidstvo již od pradávna velmi přitahovala svým neobvyklým vzhledem. O masožravosti se dříve nevědělo a různé spekulace byly potlačovány dogmatickou církví. Hmyz nalezený v pastech nebyl považován za potravu – myslelo se, že v dutinách rostlin pouze hledal úkryt. Konvicovité láčky byly považovány za zásobárny vody, v nichž se hmyz občas náhodně utopí. U rostlin s adhezními (lepivými) pastmi se zase předpokládalo, že lepivé listy slouží jako ochrana před škůdci.
Protože masožravky vypadají často odlišně než jiné rostliny a rostou na neobvyklých záhadných místech, jako jsou různé bažiny a močály, byly v minulosti hojně používány k přípravě různých lektvarů. Některé, například rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), byly využívány i v léčitelství.
Tučnice (Pinguicula) s domovinou v horských oblastech Evropy jsou výbornými adepty na venkovní pěstování. Každé jaro nás potěší svými krásnými květy
V 18. století se začalo uvažovat o souvislosti hmyzu s výživou těchto rostlin – roku 1769 se zmiňuje botanicky zaměřený anglický obchodník John Ellis o možné masožravosti mucholapky podivné (Dionaea muscipula). Jeho teorie ale nebyla společností pochopena.
Nejzajímavější rostlina světa podle Charlese Darwina? Mucholapka podivná
Konečně roku 1875 byla masožravost u některých rostlin potvrzena Charlesem Robertem Darwinem, který provedl detailní rozsáhlou studii. Vydal své nejrozsáhlejší dílo Insectivorous Plants, v překladu Hmyzožravé rostliny. To se stalo první ucelenou monografií o masožravkách a je považováno za počátek jejich systematického výzkumu. Tato Darwinova kniha je bohužel významově zastíněna jeho známějším dílem O původu druhů.
Láčkovky (Nepenthes) jsou rostliny z tropických deštných lesů jihovýchodní Asie. Tomu odpovídají jejich ekologické nároky
Zajímavostí je, že Charlese Darwina zajímaly masožravé rostliny možná více než celá evoluční teorie. Mucholapku podivnou (Dionaea muscipula) označil za nejzajímavější rostlinu na světě a prováděl řadu pokusů a pozorování s ní i jinými druhy (známé je například jeho zkoumání rosnatky okrouhlolisté).
Vyznejte se v systému masožravých rostlin
Ačkoli by se to mohlo logicky nabízet, masožravé rostliny si nejsou všechny navzájem příbuzné – jedná se o několik na sobě nezávislých vývojových větví, které se dokázaly podobně adaptovat na prostředí, v němž rostou.
Jednoduchá taxonomie masožravých rostlin: čeledi a rody
Je známo 16 rodů zařazených do 8 čeledí. Určit počet druhů je obtížnější: časté jsou případy, kdy se z poddruhu stane samostatný druh, je objeven nový druh nebo se jen odborníci nedokáží dohodnout, zda se jedná o samostatný druh, či jen nižší taxonomickou jednotku. Přibližně se však jedná o 600 až 700 druhů. Spousta z nich je silně variabilních, tudíž rozeznáváme mnoho poddruhů, forem, variet a také mutací.
Jak se pozná pravá masožravka?
K tomu, aby se rostlina mohla pokládat za masožravou, musí splňovat některé podmínky. Musí dokázat kořist nalákat, polapit, strávit a ve svůj prospěch použít látky z ní získané.
Existují rostliny, které splňují jen některé z potřebných podmínek, tudíž je mezi opravdu masožravé neřadíme (například rody Ibicella, Proboscidea, Roridula a další).
Bublinatky (Utricularia) nás upoutají především květy. Jejich téměř mikroskopické podzemní pasti ocení spíše odborníci
Známe 5 základních typů lapacích systémů – pastí. Jsou to pasti adhezní, čepelové, gravitační, podtlakové a pasti typu vrš. Na informace o tom, jak fungují, u kterých rostlin se vyskytují a jakou kořist jsou schopny polapit, se můžete těšit v příštím díle seriálu Jak pěstovat masožravé rostliny.