Základem k zachycení vody na volném prostoru jsou kůly a voděodolná plachta, kterou mezi nimi natáhnete. Plachta je lehká, snadno se s ní pracuje a můžete si vybrat velikost, která vám bude vyhovovat.
Důležité je upravit její sklon tak, aby voda odtékala, kam má. Oka na plachtě vám umožní přivázat ji snadno ke kůlům i udržet vhodný sklon třeba díky závaží v podobě kamene.
Na podobném principu pracují i designové lapače, které se dají koupit v zahraničí (u nás jsem je zatím neviděla, ale dají se ve zjednodušené podobě vyrobit i v domácích podmínkách). Toto řešení se hodí i na balkony či terasy.
Svou sbírku můžete postupně rozšiřovat. S každým milimetrem deště na metr plochy získáte litr vody.
Klasický plachtový lapač může vypadat i takto: uprostřed plachty uděláte otvor, jímž bude voda odtékat do sudu či jiné nádrže. Kameny a štěrk fungují v tomto případě jednak jako závaží, které drží plachtu dole, a také jako filtr, zabraňující zněčištění vody.
Pokud máte na pozemku nějaký plot či ohrádku, dá se snadno vytvořit rohová konstrukce. Stejně tak na balkonu.
Horní obrázek: Spojíte-li pomocí hadic více sudů, napustí se vám všechny. Spodní obrázek: Toto je motýlí systém zachycování deště. Má dvě strany, které jsou nakloněny nahoru jako křídla. Na ně naráží voda a teče do středu, kde odkapává do sběrného zařízení. Křídla mohou být vyrobena z překližky, a pokud je středová čára dobře utěsněná, stačí udělat konstrukci křídel a pokrýt ji třeba plastovými pytli na odpadky.
Dalším typem jsou deštníkové lapače vody. Vypadají jako převrácený deštník, uprostřed mají otvor, jímž voda stéká dolů do nádrže. Při jejich testování nezapomeňte, že je potřeba pevně je ukotvit, protože se ve větru snadno převrhnou a mohou odletět pryč.
Vytvořit je můžete i ve větších rozměrech. Logicky platí, že čím větší je záchytná plocha, tím více vody budete moci nachytat.
Odtok vody zabezpečuje v tomto případě trubice.
Samozřejmě nevynecháme recyklaci! Co s deštníkem, který už neslouží původnímu účelu? Rozhodně nevyhazovat!