Zahrada je malý svět, jehož části spojují jednotlivé cestičky a pěšinky. Tyto komunikační spoje jsou organickou součástí zeleného světa, jejich stavbu můžeme zvládnout sami.
Zahradní cestičky zdaleka neplní jen praktickou funkci, mají též estetický význam. Jejich výstavba vyžaduje důkladnou přípravu a předběžný plán, protože mnohé stavební kroky mohou být nevratné. Třeba jen obyčejná ledovka na svažité cestičce před domem může v zimě pořádně potrápit. Tady se vyplatí vytvořit schůdek. Vyplatí se zvážit, kudy vést trasu co nejefektivněji, abychom po čase neměli vydlážděný chodníček a kousek dál k témuž cíli jinou vyšlapanou cestu.
Šířka chodníčku
Důležité je promysle, kolik osob současně bude chodníčkem procházet. To ovlivní šířku cestičky – mají-li se minout dvě osoby, příkladně před vstupem do domu, neměla by být užší než jeden metr. Vedlejší cesta pak může být široká zhruba 70 centimetrů.
Zatáčky a křižovatky
Změny směru se na zahrádce nedělají v ostrých zlomech, více se osvědčuje obloukovitě vedená trasa.
Stavba
Začneme tím, že ve vytyčené dráze cestičky odebereme ornici, stačí do hloubky asi 20 centimetrů. Půdu v trase upěchujeme a v okrajích můžeme uložit obrubníky (nejlépe do betonu). Mějme ale na paměti, že někdy mohou obrubníky působit rušivě. Pokud je přece jen požadujeme, mysleme na jejich horní výšku, obrubník by neměl přečnívat nad budoucím povrchem cestičky více než o 5 centimetrů. Na upěchované podloží rozprostřeme asi 10 centimetrů drobnějšího štěrku a kdo má k dispozici škváru, může na štěrk dát 2 až 3 centimetry škváry. Namísto škváry je možné plochu též zpevnit betonem, měl by být asi 5 centimetrů silný. Abychom vlivem kolísání teplot zamezili jeho praskání, neděláme delší pásy než jeden metr. Tyto části od sebe oddělujeme tenkou dřevěnou lištou nebo proužkem asfaltové lepenky.
Horní vrstvu bude tvořit písek, do něj klademe dlažbu. Při jejím výběru se mj. řídíme kvalitou a životností, ale vyžadujeme také mrazuvzdorný materiál s nízkým stupněm nasákavosti (vhodná je př. teracotová dlažba).
Dbáme také na povrchovou úpravu, která má být pokud možno maximálně protiskluzová. Někteří majitelé zahrad chtějí mít cestičky barevně laděné. V takovém případě se jako přírodní materiál nabízí černá břidlice, svérázně působí povrch zhotovený ze světlého vápence, trh nabízí různě zbarvené ploché kameny. Spáry mezi dlaždicemi zalijeme řídkou betonovou kaší, také může být vhodně probarvená. Mezery mezi kameny je možné také vysypat jemným štěrkem či pískem.
Nepříliš estetická, ale levná varianta je uměle vytvořený kámen
I na výrobu zahradních dlaždic si můžeme troufnout sami, pro zručnější z nás to nebude nic složitého. Uděláme je ze směsi cementu s pískem, kterou smícháme v poměru 1:3. Samozřejmě nezapomeneme směs navlhčit. Jestliže chceme napodobit přírodní materiál, vmícháme třeba okrovou barvu. Výsledek práce pak připomíná pískovec. Do rozkládací formy (výška 4 až 6 centimetrů) vložíme papír, nasypeme mokrou směs a důkladně upěchujeme. Také můžeme spodní plochu vlhkého betonu osadit 2 až 3 centimetry velkými oblázky, získáme tak dlaždice s hrubě zrnitým povrchem. V tomto případě nesmíme zapomenout ještě před úplným zatvrdnutím plochu vykartáčovat měkkým mokrým kartáčem, abychom dostali pryč přebytečný cement. Vyklopíme vlhké a necháme vyschnout.