Vnější plášť domu je hlavním místem pro aplikaci izolací, které musejí v co největší míře zabránit únikům tepelné energie. Tvoří je obvodové zdi a střecha, největší plochu ale zpravidla zaujímají stěny domu, na ty se zaměřuje nabídka řady tepelněizolačních řešení, která se v současnosti u rodinných domů používají.
Pro nikoho zřejmě není překvapením, že izolačním materiálům vnějšího pláště rodinných domů kraluje polystyren. V jeho prospěch mluví jak cena a snadná dostupnost, tak skutečnost, že díky letité tradici firmy technologicky izolace tímto materiálem zvládají bez chyb a lze se tedy spolehnout, že řemeslné provedení bude odpovídat požadavkům na izolaci.
Použití polystyrenu není řemeslně ani finančně náročné a je velmi oblíbené, to ale neznamená, že není spojeno s různými riziky. Polystyren sice výborně tepelně izoluje, je ale citlivý na vyšší teploty – k jeho poškození může dojít ještě před umístěním na stěny, pokud je například uskladněn na slunci, v takovém případě se mohou desky prohýbat. K rizikům použití polystyrenu patří i jeho minimální paropropustnost, kvůli které stavba „nedýchá“, a pokud je zdivo pod izolační vrstvou navíc vlhké, hrozí vznik plísní, degradace izolační hmoty a poškození konstrukce.
Problém s malou propustností a rizikem kondenzace vodních par ve stěně odpadá u současných pasivních domů, kde je tloušťka polystyrenové izolace třicet a více centimetrů. Teplota izolované stěny je pak i v mrazivých dnech nad rosným bodem a žádná kondenzace nehrozí. Při takto silné izolaci je ale i při relativně nízké ceně materiálu návratnost problematická. Pokud řešíme dodatečnou izolaci starších domů, kde je leckde porušená hydroizolace a ze základů vzlíná voda, mohou být stěny vlhké, lze problém řešit speciálním děrovaným polystyrenem opatřeným difuzně otevřenou stěrkou a omítkou. Jestliže jsou ale stěny vlhké ve velkých plochách, je třeba napřed vyřešit problém vlhnutí, a pak teprve dělat tepelnou izolaci. Pokud to nejde, je asi nejlepším řešením provětrávaná fasáda s minerální vatou jako izolací.
Minerální vlna dýchá
Obdobně tradičním a osvědčeným materiálem pro izolace vnějších stěn je minerální vlna. Na trh se dodává v podobě desek, které tvoří sendvič s kolmými nebo podélnými vlákny. Při použití v kontaktním izolačním systému se minerální vlna na fasádu kotví plastovými hmoždinkami. Sendviče z vlny jsou uchyceny i vrstvou lepidla a v konstrukci jsou ještě armovací výztuže a omítka. Minerální vlnu lze použít jako účinnou izolaci na všechny typy zděných a betonových konstrukcí. Velmi časté je ale použití minerální vlny v provětrávaných fasádách, které mají izolaci upevněnou ve zvláštní konstrukci, není tedy v těsném kontaktu se stěnou.
Za velmi dobré tepelněizolační vlastnosti minerální vlna vděčí prostoru mezi vlákny vyplněnému vzduchem, který slouží jako bariéra proti odvodu tepla z vnitřních prostorů budov. Oproti polystyrenu minerální vlna vykazuje vyšší paropropustnost, takže stavba s takovou izolací lépe „dýchá“. Také životnost a odolnost proti vysokým teplotám je u tohoto materiálu velmi vysoká a minerální vlna tak patří do nejbezpečnější třídy hořlavosti. Vysoká životnost izolace z kamenné vlny (přes padesát let) přispívá k vysoké oblibě při izolacích obytných staveb. Za nedostatek lze považovat někdy až příliš vysokou propustnost a citlivost na vlhnutí, pokud je v izolační vrstvě příliš mnoho vodního kondenzátu, může to způsobit zhoršení izolačních vlastností. Opatřením proti tomuto riziku je použití minerální tenkovrstvé omítky.
V poslední době se setkáváme i se sendvičovými deskami tvořenými kombinací minerální vaty a pěnového
Pěna s vysokou izolační schopností
Snaha o co nejefektivnější tepelnou ochranu ale vede k tomu, že se vedle klasických a běžně používaných materiálů na trhu objevují i novinky s nadstandardními izolačními vlastnostmi. Jednou z nich jsou desky z fenolické pěny, které v současnosti představují jeden z nejlepších tepelněizolačních materiálů. Součinitel tepelné vodivosti je ? = 0,022 075W/m2/K, což je skoro o polovinu méně než u běžného bílého fasádního polystyrenu. Tomu ale odpovídá i vysoká cena tohoto materiálu. Kvůli malé mechanické pevnosti fenolické pěny jsou desky oboustranně kašírované skelným rounem nebo reflexní hliníkovou fólií a její využití se vyplatí jen v těch místech, kde je opravdu nutné minimalizovat tloušťku izolace.
Může to mít smysl například ve špaletách oken nebo na štítové stěně, kde je nedostatečný přesah střechy a kde použití tohoto poměrně drahého materiálu umožní vyhnout se ještě nákladnějšímu zásahu do střechy. Určitou nevýhodou může být fakt, že většina montážních firem s použitím tohoto materiálu na fasádu nemá žádné zkušenosti. Fenolická pěna má nejen lepší tepelněizolační vlastnosti než polystyren, ale vykazuje i mnohem lepší reakci na oheň.
Vynikající, ale drahé pěnové sklo
K materiálům s vynikajícími tepelněizolačními vlastnostmi patří i pěnové sklo, tepelněizolační materiál vyrobený ze stoprocentně recyklovaného skla. Odpadní sklo je rozdrceno na skelnou moučku, ta po smíchání s chemickými látkami a roztavení prochází dalším, řízeným tavením. Po ochlazení vznikne umělé sopečné sklo, pemza, tedy pěnové sklo.
Svými vlastnostmi rovněž překoná klasický polystyren a minerální vlnu, pěnové sklo dokonale zabraňuje prostupnosti chladného či teplého vzduchu z okolí a hodnota tepelné vodivosti pěnového skla je 0,075 W/m2/K. Oproti běžným izolačním materiálům má pěnové sklo také vysokou odolnost v tlaku. Díky struktuře skleněných buněk do pěnového skla nemůže pronikat voda, která by snižovala jeho izolační vlastnosti.
Také odolnost proti ohni je s polystyrenem nesrovnatelná, pěnové sklo je zařazeno do nejvyšší třídy A1. Pěnové sklo se na fasády aplikuje ve formě desek. Kromě bezkonkurenčně dobrých stavebně technických vlastností má ale pěnové sklo jednu nevýhodu, a tou je vysoká cena – zatímco za krychlový metr fasádního polystyrenu dáte kolem dvou a půl tisíce korun, pěnové sklo v tomtéž objemu stojí patnáct a více tisíc.
Důkladně může izolovat i omítka
Izolace fasády nemusí spočívat pouze v instalaci předem prefabrikovaných dílců, místo mezi typy izolací si získaly i tepelněizolační omítky. Jde o speciální omítkové hmoty, které jsou vylehčeny izolačními granulemi, například perlitem nebo polystyrenem. Kombinuje se v nich výhoda vyšší izolační schopnosti s tepelnou akumulací běžné omítky. Tyto omítky navíc díky tomu, že tvoří souvislý povrch, nenesou riziko vzniku výrazných tepelných mostů.
Na druhou stranu mají ale ve srovnání s ryze izolačními materiály, jako je polystyren apod., tak vysoké tepelněizolační parametry. Ze stavebně technického hlediska je také omezena jejich maximální tloušťka – lze je aplikovat nanejvýš ve vrstvě 60 mm. Velký vliv na jejich správné fungování má kvalita provedení a také klimatické podmínky, při kterých byly realizovány.
Tepelněizolační omítky jsou vhodné pro fasádní omítání cihlových, betonových, pórobetonových, dřevěných i kovových podkladů. Díky své objemové hmotnosti dovedou velmi dobře eliminovat jejich objemové změny při kolísání teploty a jsou vhodné jako finální povrchová úprava pro tepelněizolační zdivo.
Celulóza i pro fasádu
Při zateplování konstrukce obvodového pláště domu se ale nemusí uplatňovat pouze tradiční polystyren, minerální vlna nebo náročné materiály jako pěnové sklo. Ve stavbách pasivních a nízkoenergetických domů se osvědčila foukaná celulózová izolace (Climatizer), která je součástí celého systému včetně fasády. Izolace vyrobená z novinového papíru se zafoukává do duté konstrukce, díky tomuto systému aplikace brání energetickým ztrátám i v těžko přístupných místech. Parametry celulózové izolace jsou přitom s ostatními typy tepelné izolace technicky porovnatelné a kvalitní celulóza poskytuje navíc přidanou hodnotu v podobě vynikajících montážních a ekologických parametrů.
Celulózová izolace se ale nemusí jen zafoukávat do dutin, dalším způsobem aplikace je nástřik izolací, který lze provést až do tloušťky patnácti centimetrů. Pro nástřik je základní aplikační stroj vybaven přídavným zařízením pro směšování aplikovaného materiálu s pojivy. Tyto stříkané izolace jsou určeny především pro aplikace pod odvětrané fasádní systémy. Metoda nástřiku se rovněž používá při provádění akustických a pohledových úprav průmyslových i obytných prostor.
Oproti deskovým materiálům nevznikají díky celistvé vrstvě nástřiku žádné dilatace nebo tepelné mosty a použití speciálního lepidla u silnějších vrstev nástřiků dokonce zvyšuje protipožární vlastnosti. Ideální je provedení odvětrávané fasády. Nástřik lze použít i v interiéru při aplikaci do rámové konstrukce dřevostaveb. Celulózová tepelná izolace Climatizer má vedle izolačních vlastností tepelných i izolační schopnosti akustické. Protože se jedná o vláknitý materiál s velmi členitým povrchem, jsou jeho parametry zvukové pohltivosti na velmi vysoké úrovni.
Jak zjistit izolační kvalitu stěn
K mapování úniků tepla slouží termografie. Termokamery na povrchu stavby ukazují místa s odlišnou teplotou a současně měří její hodnoty. Vnější pohled na stavbu tak ukáže místa, kudy uniká nejvíce energie. Termokamerou lze určit místa poruch – tepelných mostů (špatná izolace, nevhodná skladba konstrukce...). Termografie se uplatňuje i při kontrole vzduchotěsnosti stavby – v době, kdy existuje větší rozdíl v teplotě vnějšího a vnitřního prostředí, termosnímek zobrazí místa, kde uniká teplý vzduch (Blower Door test). Službu termografického měření poskytuje řada firem a institucí, hodina práce s termokamerou stojí zhruba 1500 Kč, celkově služba (včetně vyhodnocení termosnímků a vypracování protokolu) vyjde na dvojnásobek.
Článek vyšel v časopise Bydlení, stavby, reality.